Latinská Výslovnost
Důležitou částí je rovněž latinská výslovnost, která je poněkud složitá a díky své šíři, se nám do designu nevešla široká tabulka. Prosím omluvte tento nedostatek.
V dlouhé historii, kdy latina již nebyla národním jazykem, ale mezinárodním, církevním a odborným, se výslovnost latiny v jednotlivých zemích odlišila. Kromě toho, že výslovnost některých hlásek se přibližuje výslovnosti nejbližší podobné hlásky vyskytující se v jazyce mluvčího (např. české, německé a anglické „r“, otevřenost samohlásek atd.), se liší například výslovnost c před e, i, y, ae, oe nebo eu (v české latině se c v těchto případech čte tradičně jako c, v jiných verzích latiny častěji jako č), obdobně g před uvedenými samohláskami se v některých verzích latiny čte jako dž, zatímco v české latině se g čte vždy jako g. V některých verzích latiny se s v některých pozicích čte jako z.
O výslovnosti v jednotlivých historických fázích se vedou odborné spory, předpokládá se však, že původně bylo písmo důsledněji hláskové (tedy například Cicero mohl být původně čten jako Kikero).
Jinak se latinský zápis hlásek velmi podobá českému s těmito odlišnostmi:
- I označuje někdy samohlásku i a někdy souhlásku j.
- Dvojhlásky ae i oe se čtou jako české é
- Jinak se délka samohlásek běžně nevyznačuje, v učebnicích se značí vodorovnou čárkou nad písmenem.
- Slabiky di, ti, ni se obvykle vyslovují tvrdě, ti před samohláskou se však vyslovuje zpravidla jako ci.
- Písmena odpovídající českým písmenům se změkčovacím háčkem latina nemá.
- Písmeno q se vyskytuje pouze před písmenem u, seskupení qu se čte kv.
- Seskupení gu se zpravidla čte jako gv.
| Písmeno | Příklad | klasická latina | italská | španělská | portugalská | francouzská | slovanská | německá | dánská | anglická |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| a | canis | /a/ | /a(ː)/ | /a/ | /a/ | /a/ | /a/ | /a(ː)/ | /æ(ː)/ (/a(ː)/) | /ɑ(ː)/ nebo /eɪ/ |
| ā | cāsus | /aː/ | ||||||||
| ae (æ) | saepe, bonae | /aɪ, ae, ɛː/ | /e(ː)/ nebo /ɛ(ː)/ | /e/ | /ɛ/ | /e/ | /ɛ/ | /eː/ nebo /ɛː/ | /ɛː/ | /eɪ/ nebo/iː/ |
| oe (œ) | foetus | /ɔɪ, oe, eː/ | /ɛ/ | /e/ | /ɛ/ | /e/ | /ɛ/ nebo /ʲo/ | /øː/ | /øː/ | /iː/ |
| ce,i | benedīcimus | /k/ | /tʃ/ | /θ/ | /tʃ/ | /s/ | /ts/ | /ts/ | /s/ | /s/ |
| ch | pulcher | /k/ | /k/ | /k/ | /k/ | /k/ | /x/ | /x/ nebo /ç/ | /kʰ/ | /k/ |
| ge,i | agimus | /g/ | /dʒ/ | /x/ | /ʒ/ | /ʒ/ | /g/ | /g/ | /g/ | /dʒ/ |
| gn | magnum | /ŋn/ | /ɲɲ/ | /ɣn/ | /ɲ/ or /gn/ | /ɲ/ | /gn/ | /gn/ or /ŋn/ | /ŋn/ | /gn/ |
| h | hominibus | /h, -/ | /-/ | /-/ | /-/ | /-/ | /x/ or /h/ | /h/ | /h/ | /h/ or /-/ |
| o | solum | /ɔ/ | /o/ | /o/ | /ɔ/ | /o(ː)/ | /ɔ/ | /ɔ/ or /oː/ | /ʌ/ nebo /oː/ | /ɔ/ nebo /əʊ/ |
| ō | sōlus | /oː/ | ||||||||
| qu | quis | /kʷ/ | /kw/ | /kw/ nebo /k/ | /kw/ | /k/ | /kv/ nebo /kf/ | /kv/ | /kʰv/ | /kw/ |
| tiV | nātiō | /tɪ/ | /tsi/ | /θi/ | /si/ | /si/ | /tsi/ nebo /tsɨ/ | /tsɪ/ | /tsi/ | /ʃɪ/ |
| u | ut, sumus | /ʊ/ | /u/ | /u/ | /u/ | /y(ː)/ | /u/ | /ʊ/ nebo /uː/ | /u(ː)/ (/ɔ/) | /ʌ/ nebo /juː/ |
| ū | lūna | /uː/ | ||||||||
| xce,i | excelsis | /ksk/ | /kstʃ/ | /sθ/ | /tʃ/ | /ks/ | /ksts/ | /ksts/ | /gs/ | /ks/ |
Dvojslabičná slova mají přízvuk na první slabice. Víceslabičná slova mají přízvuk na předposlední slabice, pokud je tato slabika dlouhá přirozeně nebo polohou, jinak na třetí slabice od konce. Přirozeně dlouhá slabika je taková, která obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku. Slabika je dlouhá polohou, jestliže po krátké samohlásce následuje skupina nejméně dvou souhlásek. Přízvuk se běžně v textu neoznačuje, v učebnicích se obvykle značí šikmou čárkou (stejnou, jaká se používá v českých dlouhých samohláskách).